Šila jsem

svatební šaty.

Pro nevěstu.

 

Navymýšlené jsem to měla krásně. V lednu vybereme látky, pak si v klidu připravím zkušební model a můžu se pustit do vlastních šatů.

Času spoustu.

Jenže do toho přišla ta má noha a s tím dlouhý pobyt v nemocnici a  následně poměrně velká indispozice.

Výzva je výzva a já se nevzdám.

Sice jsem občas vypadala jako Meresjev, když jsem se plazila kolem pětimetrových pruhů látek. 

Občas jsem nevěděla, jak ulevit zlomené noze.

Občas jsem měla pocit, že jsem přirostla k pracovní židli na kolečkách.

ALE!!!!

Dala jsem to.

 

 

Vymyslela jsem krátké krajkové šaty ke kolenům a přes ně dlouhá hedvábná sukně do vlečky, aby si nevěsta, až bude mít dlouhého dost, mohla odložit sukni, a přesto zůstat ve svatebním.

A tady už vidíte, jak má snaha dopadla:

poslední úpravy

konečná verze

jedna v krátké variantě

Mějte krásný večer.

Vaše Ilona

Vdala

se mi dcera.

 

Jsem z toho celá naměkko.

 A nejen proto, že jsem stihla ušít šaty.

 

Ale měli to překrásné. Od místa, kde se svatba konala, až po program, který pro nás vymysleli.

 

 

 

Ze mě se stala za poslední měsíc téměř profesionální plačka - rozbrečí mě teď téměř cokoliv. 

I když to na té fotce nevypadá😉

A snad se tím pro mě uzavírá trochu trudná kapitola mého sociálního vyloučení, do kterého jsem se uzavřela po úrazu.

 

 

 

 

Sluší jim to.

 Tak ať jim to štěstí vydrží.

P.S. Na svatbě jsme dostali jeden dárek i my:

(11. týden)

A pak ze mě nemá být plačka.....:-)

Mějte i vy krásný den.

Vaše Ilona