Jsem tu necelý týden a

už jsem se ČTYŘIKRÁT stěhovala.

První stěhování mě čekalo hned po příjezdu. Jen na pár dnů. Věděla jsem, že poputuju dál, protože pro mě neměli místa na celou dobu.

Jak ale s rozhovoru s mými spolubydlícími vyplynulo, pokoj byl poloprázdný už tři týdny!

A rozhodně není jediný!!

Asi chyba v matrixu.

Pak přišlo další stěhování - tady jsem měla zůstat až do odjezdu.
Přetahat VŠECHNY věci (a že jich mám)

Jenže....

Pokoj orientovaný na sever do lesa, byl tmavý. Fakt tmavý.

A malý.

Tak malý, že nebylo kam si dát uschnout ručník nebo odložit boty. Musely pod postel.

A projít kolem sebe by se povedlo jen éterickým bytostem. Ne ženským z masa a kostí.

A skříň tak drobná, že jsem si polovinu věcí musela nechat v autě.

Obtížná představa, že tu vydržím.

Žádost na klientské centrum, zda by nebylo možné.

Ponížená suplika.

Hledání zabralo celý den, ale povedlo se.

Obdržela jsem klíče, ať nejdřív zkouknu, zda by mohlo být.

Mohlo!Víc než mohlo!!

Úžasné!!!

Velká předsíň, obří šatna(!!!), a samostatná ložnice, jen pro mě.

A orientovaná na jih.

Hned jsem si tam odložila věci a natěšeně běžela potvrdit rezervaci.

"Vy mě zabijete, ale já vám ten pokoj nemůžu dát."

"........"

"Teď nečekaně volala maminka, že přijede s postiženou dcerou a to je jediné místo, kam je můžu dát!"

"To ne!!! Já se do něj zamilovala!"

"Já pro vás najdu něco jiného. Určitě. Nebojte."

Bojím a koukám a je ve mně malá dušička.

Hledání se protahuje, až ....tu najednou...

"Mám to! Pána přestěhuju sem a tady mám pro vás pokojík. Dokonce s balkonem. Na jih. A budete tam celou dobu sama."

Díky, díky, díky.

Běžím se znovu podívat. A přestěhovat věci. A s úlevou si sednout a těšit se z mého nového pokoje, který nikomu nedám.

TAK! HOTOVO!

Jdu to oslavit.

A Vy mějte krásný den, pokud možno bez infarktových situací...

Vaše Ilona

P.S. Bylo to tak hektické, že jsem ani nestihla fotit, ale nebojte fotky pokojíků dodám:-)