narozeniny.
My máme přání jediný.
Před 27 lety:
Sedím v obyváku a s kamarádkou Hankou se učíme na druhé státnice.
Už týden z preventivních důvodů jezdí ona za mnou.
Občas lehká bolest v podbřišku.
Dnes už pravidelná.
Hanka zbystří.
Já ne.
Po obědě zbystřím i já.
A naši se vrací z práce.
Pravidelnost trvá.
Ale nezrychluje.
Po hodině tátovi dojde trpělivost:
"Tak pojedeš do tý porodnice, nebo ne. Takhle tu zahradu posekat dneska nestihnu!!"
Nafouknu se.
"Tak jedem. Ať to TEDA stihneš!!!"
Balím věci.
V levé malou porodnickou tašku.
V pravé VELKOU, plnou učebnic a poznámek.
V autě pronesu:
"Teda já nevim, ale v tý televizi z toho vždycky nadělaj.....Ty bolesti nejsou tak strašný...."
Hanka s mamkou se na sebe zkušeně podívají.
Obě matky.
Mlčí.
Ve dveřích porodnice se sestra s vytaženým obočím a pohledem na má zavazadla ptá:
"Co to je?"
"Učení."
Nevěřícně zavrtí hlavou.
A rozesměje se.
Jako by věděla víc než já.
Naši s Hankou odjedou.
A teď to začne.
Praskne voda.
A ZAČNOU porodní bolesti.
Kdyby to šlo, lezu po zdi.
Pozoruju vteřinovou ručičku a říkám si:
" Ta se má, tu teď dvě minuty nic bolet nebude!"
V pravidelných intervalech mrákot a relativního klidu uběhnou další tři hodiny.
Konečně jedem na sál.
To mi nikdo neřekl, co se tam děje.
Nádech, zatlačit, výdech.
Ještě zatlačit!
Ještě!!
O takové bolesti nikdo nemluvil.
Chvílemi nemůžu.
Personál je dostatečně okoralý, aby přecházel mé úpěnlivé prosby o trochu tekutin.
Nakonec přijdou na řadu lokty.
Cítím je až v páteři.
Ale vzápětí přichází úleva.
A pláč.
A okamžitá bezvýhradná láska.
Na celý život.
Ježiš, ta je ošklivá:-)
A celá moje:-))
Na pokoji leží vedle sebe velikánská taška a malinkaté miminko.
Je jasné, kdo dostane přednost......
VŠECHNO NEJLEPŠÍ, ŠTĚSTÍ MOJE.
P.S. Stihla jsem se i učit.
P.P.S. Po propuštění jsem HNED odjela ke státnicím.
P.P.P.S. Malou zatím kojila má sestra. Neteř je o čtyři měsíce starší.
P.P.P.P.S. Státnice jsem udělala:-))
A začal ŽIVOT.............
