Jízdu autem

mám ráda.

 

zdroj

Ráda jezdím sama.

Zvláště známé cesty.

Částečně můžu vypnout.

Přemýšlet.

Rovnat si myšlenky.

Plánovat.

Celá léta jsem měla auto pro sebe.

Normální situace - aspoň PRO MĚ.

Dvě auta máme i teď.

Jedno služební - pro manžela.

Druhé rodinné - pro mě.

Ale nyní zkoušíme domácnost s jedním autem.

Chováme se, jako by druhé nebylo.

Každou neděli vezmeme diáře a plánujeme.

Pondělí já - jedu k doktorovi.

Úterý muž - pracovní povinnosti.

Středa - stejné.

Čtvrtek - další doktor - zase já.

Pátek - je potřeba nakoupit.

Logickým argumentům svého muže rozumím.

Chápu všechny důvody - ekonomické, ekologické, sociální....

Hlava tomu rozumí.

ALE!

Dnešní ráno.

Mám vyšetření v Ústí.

Připravuji se, čas rozplánovaný a najednou telefon.

Je potřeba se postarat o vnučku, ale muž nemá auto.

Tak jak?

PLÁN - dojedu pro něj, společně vyzvedneme malou, oba je odvezu domů.

Samozřejmě došlo k lehkému skluzu.

Do Ústí uháním na poslední chvíli.

Ani nevím, jestli mám všechno podstatné.

Trochu (dost) to nabourá pohodu.

Vyvede z míry.

Můj muž tvrdí, že se dost nesnažím.

Že nehledám, jak by to mohlo fungovat.

Že hledám důvody pro ne.

Možná má pravdu.

Třeba bych se měla víc snažit.

Ale TAKOVÁ RÁNA jsou fakt náročná.

Poradíte mi, jak bych se s tím měla popasovat???

Nějaká rada??

Zkušenost?

Všechny nápady se hodí:-)

Vaše Ilona

P.S. Věcí mi chybělo poměrně dost.

Ale vracet jsem se nemusela. Naštěstí.

P.P.S. Když jsem odjížděla, visely na námi těžké černé mraky věštící déšť.

P.P.P.S. Vracela jsem za jasného, slunečného, téměř letního odpoledne.

S krásnou viditelností. 

TAKOVÝ HEZKÝ DEN:-))