Chtěla jsem si

dopoledne nastřihnout na další projekt.

Pak přebrousit a natřít poslední polici do pracovny.

Napatinovat poslední dvě bedny NA NĚCO....

Dostala jsem zprávu:

"Hele, napadlo mě, že když k nám odpol jedeš, že bys mohla vzít ty fotky, co jsem ti půjčila."

Nedodala, že před třemi roky.

 

Fotky z pozůstalosti rodičů.

Chtěla jsem je probrat, vytřídit, naskenovat a podělit holky.

A taky sebe.

Celou dobu ta taška překáží.

V pracovně.

Vedle stolu, pod stolem.

V mé hlavě.

Tak tedy teď. 

Hned.

Všechno ostatní jde stranou.

Výsledek:

Kopírka dokopírovala i doskenovala.

Nechce si rozumět s mým počítačem.

Má doslouženo.

Chudák.

Našla jsem spoustu balastu.

Fotky míst a krajin, kde jsem nebyla, která nepoznávám, nemají pro mě žádnou hodnotu.

Tuny fotek rozmazaným.

Fotky neznámých lidí na neznámých místech, výletech a mejdanech.

A mezi tím skvosty:

praprarodiče,

prarodiče,

dětství mých rodičů

moje dětství.

Nezamýšleně jedu na nostalgické vlně.

Asi nejvíc mě dostaly fotky z chalupy.

Většina dětských emocí je spojena právě s ní.

Ten hluboký vztah k onomu místu mě zaskočil.

Trochu.

Protože byl jen utopený pod vší každodenností.

A moje první návštěva Paříže.

Další gejzír emocí.

A tady už je výsledek dnešního snažení.

Roztříděné.

Připravené na přepravu.

Doufám, že se s některými setkám znovu.

V hlavě mám totiž plán......

A jak se Vám daří plnit plány.

Taky Vás občas zaskočí nečekaný úkol, který Vás 100% pohltí.

A po jehož splnění cítíte téměř fyzickou úlevu?

Mám pocit lehkosti.

Spokojenosti.

Lehké melancholie.

A Vám přeju krásný den.

Vaše Ilona