přemýšlivou.
Tedy hlavou se mi to honí už delší čas.
Poslouchám své známé a kamarády.
 |
| Já a mamka |
Jaké řeší starosti s rodiči.
Zdraví, soběstačnost, konečnost.
Přemýšlím, jestli na tom nejsem "líp".
 |
| Naši už jako prarodiče |
Odešli mi oba před lety.
Mnoha lety.
Nečekaně.
Tedy taťka.
U mamky to bylo delší.
Život bez nich je o tolik chudší.
Mělčí.
Už není nikdo, pro koho bych byla DÍTĚ.
 |
| To nafučené jsem já! |
Už jsem dospělá.
Už se nemám koho zeptat na tolik otázek, které navždy zůstanou nezodpovězené.
Nestihla jsem to.
Stala jsem se stařešinou rodu brzy.
Ale dneska jsem volná.
Je to výhoda?
Nevím.
Někdy je ten stesk po nich nekonečně bolavý.
Dodnes mám jejich telefonní číslo uložená v mobilu.
Jindy jsem ráda, že se to trápení nekoná.
Je to normální?
Vaše Ilona
Myslím, že hodně z nás to má velmi podobné. Tedy v tom, že jsme se nezeptali svých rodičů na spoustu otázek když jsme ještě mohli. A taky nás asi často napadá, jak by oni hodnotili náš život, za co by nás pochválili a nad čím by naopak nechápavě či nesouhlasně kroutili hlavou. Ale to, co nám do života dali v našem dětství nám už nikdy nikdo nevezme a patří jim za to nekonečný dík.
OdpovědětVymazatVlado
Já mám stejný názor. Otec zemřel před 17 lety a na maminku si vůbec nepamatuju, to mi byly necelé tři. Spíš mě děsí, co bude se mnou, jestli jednou budu svým dětem na obtíž. Naštěstí je jich tolik, že si mě můžou pravidelně předávat. A než začne druhý okruh, budou ti první už zase odpočinutí.
OdpovědětVymazatAhoj Marcelo, děkuju za upřimnost. Někdy mám pocit, že to, co se honí mě hlavou, ostatní ani nenapadne. A je milé vědět, že v tom nejsem sama. Máš svou rodinnou historii ještě těžší než já. Mě nejvíc mrzí všechny ty nezodpovězené věci, které mě tedhy nezajímaly a dnes už není nikdo, kdo by mi na ně odpověděl.
VymazatO tom, co bude se mnou, až ubudou síly, zatím nepřemýšlím. Ale protože mě se povedl pouze jeden kousek, budu se muset zajistit tak, abych jí nebyla na obtíž.