Co bych opravdu chtěla,

kdybych se nemusela na nic ohlížet.

Pracovala bych pro radost.
 Smysluplně.
Bez nesmyslného, bezduchého papírování. 
Věnovala svůj čas práci pro konkrétní lidi, kteří navíc mou práci ocení.

 

Pořídila bych si zahradní lehátko.
Postel. 

Prostě místo, kam se můžu položit. 

Usnout. Snít. Číst si knížku.

Pozorovat nebe. 

Přemýšlet o sých snech, nebo blbostech. 

Odpočívat po práci. 

Relaxovat.

 

Jela bych  na dovolenou. 

Na takovou, kde bych  nemusela myslet na to, co je potřeba nakoupit, abychom měli něco k večeři nebo ráno ke snídani.

Kde bych měla takový servis
A jediné mé přemýšlení by se týkalo toho, jestli si ráno půjdu lehnout k bazénu, na terasu nebo vyrazím k moři. 

Moci celý den bez pocitu viny lenošit.

Nemuset nic plánovat, něco dosahovat.

Prostě jen BÝT. 

Nebo vyrazit na nejvyšší vrchol v okolí.

Žít z minuty na minutu. 

Bez programu.

Pro ten osvobozující pocit, že nemusím nikomu, ani sama sobě nic dokazovat.

 

Pořídila si foťák lepší, než jaký ZATÍM  využiju. 

Pro ten luxusní pocit, že bych ho mohla jednou FAKT využít. 

A až se naučím fotit, že si užiju všechny ty funkce, které jsou pro mě teď pouhými, mnohdy neznámými pojmy.

 

Koupila bych si značkovou,třeskutě drahou kabelku.

Kterou by jednou někdo zdědil s vědomím, že jsem uměla rozpoznat kvalitu, investovat do ní, užít si jí a ještě dělá radost další generaci. 

Protože kvalita se léty násobí.

 

Vydala bych se na výlet a nevěděla, kam dojedu ani jak dlouho ta cesta bude trvat. 

Pro tu svobodu. 

Pro to rozechvělé očekávání, co mě na té cestě čeká.

Vybrala si krásné křeslo s podnožkou. 

A k němu lampu. 

Abys se do něj mohla zavrtat s knížkou.

Nebo s hrnkem horké čokolády.

Z kterého by bylo vidět kus zahrady.

Nebo nebe plné obláčků.

Kde bych se cítila v bezpečí.

Nechala rozsvícený celý dům.

A k tomu ještě zapálila svíčky ve svícnech.

A pořídila si ještě víc světel.

A lamp.

A užívala si, jak mi světlo dělá dobře.

 

Pořídila si a milovala ten úžasný šicí stroj.

Klidně na dluh.

Bez vysvětlování a logického zdůvodňování, proč ho potřebuju a jak ho využiju. 

A pak si užívat, že mi šije tak, jak má. 

Že stačí zapnout a on dělá, co má a nevyžaduje veškerý můj um a technický talent na to, abych svou práci dokončila. 

Seděla hodiny vedle člověka, který mi rozumí, i když nemluvím. 

Souzní.

Nebo naopak s ním proplkala hodiny a hodiny a pořád by bylo o čem mluvit.

Protože mě zná líp, než já sama.

Milovala a byla milována. 

Navzdory tomu, kolik máme vrásek, chyb, příšerných vlastností.

Ale to vlastně (snad) už mám.

A jak jste na tom vy?

Uvědomila jsem si, že pro tento seznam jsem musela opravdu zavřít oči.

Zapomenout na okolní svět.

A FAKT se zamyslet na tím, co chci JÁ.

A nebylo to lehké. 

Odložit stranou, co tomu řeknou ostatní, co mí nejbližší. 

Jestli se jich nedotknu. 

Jestli má přání nejsou sobecká.

Jestli nebudu za přízemní a divnou.

Určitě jsem si taky na spousty věcí nevzpomněla.

Ale rozhodla jsem, že se nebudu schovávat za to, jak by to mělo být a jak by si to přáli ostatní.

TOHLE JSEM JÁ.

Ber, nebo nech být!

Přeju vám, abyste si taky takový seznam udělali.

A třeba si z něj i něco splnili.

A moc by mě zajímalo, co byste na svém wish listu  měli vy.

Mějte krásný týden.

Vaše Ilona 

zdroj fotek