Ivanka má

narozeniny.

My máme přání jediný.

 

Před 27 lety:

Sedím v obyváku a s kamarádkou Hankou se učíme na druhé státnice.

Už týden z preventivních důvodů jezdí ona za mnou.

Občas lehká bolest v podbřišku.

Dnes už pravidelná.

Hanka zbystří.

Já ne.

Po obědě zbystřím i já.

A naši se vrací z práce.

Pravidelnost trvá.

Ale nezrychluje.

Po hodině tátovi dojde trpělivost:

"Tak pojedeš do tý porodnice, nebo ne. Takhle tu zahradu posekat dneska nestihnu!!"

Nafouknu se.

"Tak jedem. Ať to TEDA stihneš!!!"

Balím věci.

V levé malou porodnickou tašku.

V pravé VELKOU, plnou učebnic a poznámek.

V autě pronesu:

"Teda já nevim, ale v tý televizi z toho vždycky nadělaj.....Ty bolesti nejsou tak strašný...."

Hanka s mamkou se na sebe zkušeně podívají. 

Obě matky.

Mlčí.

Ve dveřích porodnice se sestra s vytaženým obočím a pohledem na má zavazadla ptá:

"Co to je?"

"Učení."

Nevěřícně zavrtí hlavou.

A rozesměje se.

Jako by věděla víc než já.

Naši s Hankou odjedou.

A teď to začne.

Praskne voda.

A ZAČNOU porodní bolesti.

Kdyby to šlo, lezu po zdi.

Pozoruju vteřinovou ručičku a říkám si:

" Ta se má, tu teď dvě minuty nic bolet nebude!"

V pravidelných intervalech mrákot a relativního klidu uběhnou další tři hodiny.

Konečně jedem na sál.

To mi nikdo neřekl, co se tam děje.

Nádech, zatlačit, výdech.

Ještě zatlačit!

Ještě!!

O takové bolesti nikdo nemluvil.

Chvílemi nemůžu.

Personál je dostatečně okoralý, aby přecházel mé úpěnlivé prosby o trochu tekutin.

Nakonec přijdou na řadu lokty.

Cítím je až v páteři.

Ale vzápětí přichází úleva.

A pláč.

A okamžitá bezvýhradná láska.

Na celý život.

Ježiš, ta je ošklivá:-)

A celá moje:-))

Na pokoji leží vedle sebe velikánská taška a malinkaté miminko.

Je jasné, kdo dostane přednost......

VŠECHNO NEJLEPŠÍ, ŠTĚSTÍ MOJE.

 

 

P.S. Stihla jsem se i učit.

P.P.S. Po propuštění jsem HNED odjela ke státnicím.

P.P.P.S. Malou zatím kojila má sestra. Neteř je o čtyři měsíce starší.

P.P.P.P.S. Státnice jsem udělala:-))

A začal ŽIVOT.............