Můj život s

depresí trvá už dvanáct let.

Myslela jsem si, že to bude jen epizodka.

Přijde a zase odejde.

Ukázalo se, že je věrná.

Pro nic za nic člověka neopouští.

Tak jsem ji vzala na byt.

A učily se spolu žít.

Co já mám ráda.

Co ona nemá ráda.

Občas to sice trochu zaskřípalo, ale sladily jsme se.

Netušila jsem, jaké hlubiny má pro mě připravené.

Přišly nečekaně.

Před rokem.

To dno ( aspoň doufám, že to je TO dno) není vůbec hezké.

Ani příjemné.

Naštěstí na to nejsem sama.

Mám výborné terapeutky.

Mají to, holky, rozdělené.

Jedna je ta přísná, náročná.

Druhá soucitná a chápající.

Ale prověrka vztahů to rozhodně je.

Ukáže se, komu jste lhostejní.

Kdo se opravdu zajímá a pro koho jste jen senzací, drbem.

Kdo raději strčí hlavu do písku.

Nebo se úplně ztratí.

Je to prověrka vás samých. Důkladná.

Prověrka celé vaší rodiny.

Kdo to dá, kdo ne.

Kdo pomůže, kdo se odtáhne.

Komu na vás OPRAVDU záleží.

Jako dubisko vedle mě stojí můj muž.

Vím, že bez něho bych tu dnes už NEBYLA.

Je to pro něj hodně náročné.

Nerozumí, ale učí se.

Naslouchá.

A DRŽÍ.

Jemu patří největší dík za to, že jsem na cestě vzhůru.

I když to jde pomalu.

 Rozhodně pomaleji, než je mé netrpělivé povaze milé.

A se zákrutami.

Jeden krok vzhůru, druhý dolů.

Raduji se s každého dobrého dne.

Vystraší mě každý špatný.

 Ale BOJUJU.

Tak mi držte pěsti na cestě vzhůru.

Vaše Ilona