špatně se mi dýchá,
špatně píšu.
Vypadá to, že nový týden začíná stejně jako starý skončil...:-/
Ale i v tom nanicované čase jsme včera stihli jeden koncert.
V Oseku.
Z cyklu beethovenovského festivalu.
52 ročník.
A já jsem do včerejška o něm nic nevěděla - ostuda....
Leč koncert sám mi evokoval dobu mého středoškolského studia.
Jako studentu humanitního vzdělání se mi dostalo i vydatné dávky hudební výchovy.
Učil nás pan profesor Waldmann.
Zapálený muzikant, který se snažil vzbudit lásku k hudbě i v nás.
Výuka měla dvě základní podoby.
Seznámení s klasiky - poslech, jeho zanícený, kultivovaný a erudovaný doprovodný výklad.
Musím říct, že jsem většinu informací vytrousila, ale přece jen jsou ve mně uloženy některé střípky, které čas od času samy vyplavou na povrch a připomenou mi, co mám v klasické hudbě ráda.
Druhá část našeho hudebního vzdělání byla praktická.
Kolem klavíru tři řady židlí do půlkruhu.
A my, studenti, rozděleni do tři skupin:
První řada - zpěváci, ze kterých si pan profesor vybíral adepty do svého pěveckého sboru.
Řada druhá - sboristi, kteří měli možnost se zapojovat do jednotlivých skladeb .
A řada třetí - přezdívaná Kamčatka - tam byli vykázáni mutující spolužáci a absolutní hudební dřeva.
Při hudební produkci pan profesor zapojoval tyto tři řady různě.
Někdy jen první, jindy - výjimečně - se do dění mohla zapojit i řada třetí....
Pravidelné rozdělování do řad bylo pro mě martýrium.
Zpívat sama před celou třídou podle klavíru - čirá HRŮZA.
Nevím, jak svou účast na Kamčatce nesli postižení spolužáci.
Já, i když jsem lavírovala mezi první a druhou řadou, si ten stres pamatuju dodnes.
A přesto na jeho hodiny vzpomínám ráda.
Zejména na koncertech, kde si mi některé vědomosti znovu oživí....
Mějte krásný den
Třeba Vám taky přinese nějaké hezké vzpomínky.....
Vaše Ilona
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš milý komentář. Jsem ráda, že jste navštívili můj blog a přeji krásný den. Ilona